školská 28

komunikační
prostor

Newsletter

Přihlásit se k odběru Newsletter feed

Vyhledávání

Bilý nástěnka

Dvě planety se mi v mysli zvětšují

Lenka Vítková
9.6.22.8.
Po 9.6. - 19:00

Kurátorka: Veronika Resslová

Malířka Lenka Vítková nechce fixovat tvary na svých obrazech doslovností, v jejích malbách je vždy hodně nedořečeného (stejně jako v básnickém textu, který také spoléhá na vzájemné vazby svých prvků a imaginaci čtenáře a který je Lenčiným dalším vyjadřovacím prostředkem). S tvary na jejích plátnech se můžeme konfrontovat dvojím způsobem: jako symboly (respektive ikony) můžou být tím nebo oním podle momentálního zaostření diváků, připomínají něco obyčejného a známého, ale jejich význam nám při snaze o jednoznačnou interpretaci vždycky vyklouzne těsně před uchopením; zároveň jsou samostatnými objekty (kdy malířský tvar není přepisem neumělecké reality, ale její rovnocennou částí). Vnímání Lenčiných maleb připomíná proměnlivost snu; tvary se opakují a zase vracejí (vypůjčeno z Lenčina textu pro nedávnou výstavu Refrén v galerii SVIT), můžeme sledovat jejich aktuální kontinuitu, která se ale při snaze redukovat ji na konkrétně formulovaný lineární význam rozmlží a promění v něco jiného. Pozadí malířčiných obrazů je často jakési monochromní, temperamentně hnětené těsto barvy, z něhož respektovaná imaginace vyvrhne bdělé zážitky po svém. Jiná, vývojově starší, je věcná poloha Lenčiny malby, kdy namalované objekty nejsou malířským přepisem, ale plnohodnotnou paralelou svých "skutečných" hmotných protějšků, zároveň symbolem a zároveň předmětem rovnocenným předmětům běžné hmotné reality, jako např. série Šaty.

Pro Bílý nástěnka připravila Lenka Vítková interaktivní instalaci, ve které může divák rozpohybovat namalovaný obraz. Dva nepravidelné černé fleky na barevném pozadí se díky soukolí umístěnému za nástěnkou mohou otáčet kolem své osy, což proměňuje obraz v mechanický model, který evokuje primitivní model planetární soustavy a vystavuje tak intimní prostor malby interpretaci z diametrálně odlišných měřítek. Výraz „planetární“ zvažuje malířka (jak mě upozornila) spíš než v jeho kosmologickém významu v souvislosti s určitým typem uvažování, „ planetárního myšlení“ řeckého filosofa Kostase Axelose.

„Planetární nepochybně neznamená to, co zahrnuje planetu Zemi, zeměkouli a její vztahy k jiným planetám...Planetární znamená to, co je na cestě a co bloudí, to, co sleduje bludný kurz po trajektorii v časoprostoru, to, co je v krouživém pohybu. Planetární naznačuje dobu planifikace, v níž subjekty i objekty globálního zplošťování, vůle k organizování i předvídání jsou strženy do cestovního plánu, který přesahuje jak subjekt, tak objekt. Planetární označuje říši plochosti, která se šíří a vše zahlazuje a která sama spíše bloudí, než aby scházela z cesty. Planetární však také jako jméno planetárium, které se z něho odvozuje, označuje podle slovníku druh technického mechanismu, složité soukolí. Souhra myšlení a planetárního věku je tedy bludná, migrující, organizující, zplošťující a plánující, strženo do složitého soukolí.“ (Giles Deleuze, Trhlina a lokální ohně, in : Pusté ostrovy a jiné texty, s. 176)

Lenka Vítková je absolventkou oboru filologie – výtvarná výchova na Filosofické fakultě University Palackého v Olomouci, tento rok ukončila doktorské studium na AVU Praze. Jejím vyjadřovacím prostředkem je kromě malby také text (A řekla: , Rádio sůl, Gravitace). Kromě vlastní výtvarné tvorby se zabývá kurátorskou činností (např. „36“ (galerie ve výstavním stánku na výstavišti Flora v Olomouci)), připravila kurátorsky jednorázově řadu dalších výstav, například pro galerii Tranzitdisplay, Letohrádek Hvězda, GASK nebo galerii Klatovy/Klenová. S Markétou Lisou a Kateřinou Zochovou účinkovala ve skupině Audiofenky, od r. 2011 spolupracuje s Markétou Lisou v intermediální skupině s názvem „rtf“, která se zabývá mezioborovými přesahy literárního textu.

Další fotografie