školská 28

komunikační
prostor

Newsletter

Přihlásit se k odběru Newsletter feed

Vyhledávání

Hlavní Galerie

Fotografické série

Štěpán Grygar
15.1.6.2.
St 14.1. - 19:00

Grygarův axiom nekonečna

Ano, musíme si dnes zvyknout na to, že existují alternativní prostory a časy. Vzhledem k technice, která nám dovoluje promítat scény, které lze co do konkrétnosti přinejmenším srovnat se scénami, jež vnímáme našimi smysly, jsme nuceni stejně tak alternativně filosofovat. [...] Protože neexistuje žádná ne-virtuální realita, protože realita je jen hraničním pojmem, kterému se přibližujeme a který nikdy nemůžeme dosáhnout, mohu hovořit o alternativních způsobech dosažení reality. Dosáhnout ji lze technicky a teoreticky. Lze říct, že celá řada teoretických úvah pojednává o alternativních realitách.
Vilém Flusser

Přestože výstava v Galerii Školská představuje tři aktuální soubory fotografa Štěpána Grygara, jejich východiska pochopitelně leží v kontextu celé jeho dosavadní práce. Připomeňme tedy, že Grygarova tvorba byla již v minulosti v mnoha textech, které se k ní vztahují, téměř bezezbytku charakterizována. Například, že jde o ryze výtvarné fotografie mající neobvyklou krásu, jejímž zdrojem je autorova mimořádně osobitá citlivost k vizuálním hodnotám skutečnosti (Dufek,1984); že autor pracuje s "posunem" ve fotografii, tedy se zviditelněním časového momentu ve fotografii (Primus, 1991); že mnohonásobné opakování motivu vytváří především i nové, autonomní plynutí času (Moucha, 1993); že Grygarem oblíbený sníh byl popsán jako snaha o čistou estetiku, zachycení krátkého momentu nevinnosti a zdůraznění její neuchopitelnosti (Primus, 1997). Dále bylo konstatováno, že se v jeho případě jedná o tvorbu, která spěla k soudobým postkonceptuálním sériím od solitéru, aniž by rezignovala na optickou jasnost základních prvků (Moucha, 2001), a také byla vyzdvižena literární konotace (Janata, 1992); kultivovanost (Dufek, 1997), vnímavost (Hlaváčková, 2006) a rodinné i české avantgardní tradice i sloučení konceptuálního přístupu a postkonstruktivistické reflexe fotografického média (Vančát, 2006). Občasnými poznámkami přispívá i sám autor.

Jak na tato tvrzení navázat? Můžeme dodat, že minimálně od počátku 90. let v Grygarově tvorbě rovnocenně koexistují dva přístupy. Zjednodušeně řečeno, jeden, vycházející z "čisté" fotografie, symbolizované snímky jako Mikulášský anděl na zasněžené ulici, a druhý z konceptuálního uvažování, tedy série jako Planeta či How do you feel today. V prvním jakoby cítíme ozvěnu surrealistické poetiky či diskuzi s tradicí české imaginativní fotografie, jíž Josef Sudek vdechl nezaměnitelnou podobu. V druhém vychází z poststrukturálního postmodernismu (viz kol. autorů, Umění po roce 1900, Praha, s. 598), který se obrací ke kritice zobrazení a realitu spíše vytváří, než ji imituje.

Grygar se, přes používanou terminologii, která je s ním spjata, od postmoderních fotografů (i "nefotografů" s fotografií pracujících) v mnohém odlišuje. Nevychází totiž z kritiky ani adorace předmětů či symbolů soudobé společnosti, nepracuje s banálností, nerezignuje na osobitý, rozpoznatelný styl ani na technickou preciznost snímků. V tom zůstává zakotvený v modernistickém přístupu. Co ho ale naopak v současnosti s rozšířeným použitím fotografie pojí, je užití sekvencí a sérií, v nichž má každý snímek stejnou hodnotu a které potlačují onen rozhodující okamžik směrem k jakémukoliv. Sekvence a jejich použití ve fotografii mají úzkou vazbu na kinematografii, řečeno Deleuzovými slovy, je pro ně charakteristická jistá fragmentárnost (Gilles Deleuze, Film 1. Obraz - Pohyb. NFA Praha, 2000). Některé Grygarovy snímky z 80. let tuto "filmovost" v latentní podobě už obsahují - na ně navazuje i aktuální série se zajícem na deštivé silnici. Fragmentárnost vůbec spojuje všechny tři vystavené celky: Green series i oba Bez názvu. Podstatnou veličinou je pro ně i čas (v Grygarových pracích často zosobňovaným sněhem). Vrátíme-li se k Deleuzemu, tak zákonitý čas ve filmu (a potažmo i ve fotografických sekvencích) je časem imaginárním, proměnlivým. Sekvence jsou otevřené, pohyblivé a generují celou řadu dalších obrazů - i autorem nevystavených, "jen" myšlených. V sekvencích se Grygar pohybuje mezi zdánlivě oddělenými světy - procesuálním a konceptuálním - narušuje "předepsaný" tok času.

Přes dvojrozměrnost fotografického obrazu disponuje Grygar výrazným smyslem pro plastičnost. Ve svých ranějších pracích se obracel k základním stereometrickým útvarům (koule, trojúhelník, lichoběžník), nyní se, alespoň v Green series, přesouvá k "měkké plastice". Oproti předchozím pracím je konkrétnější ve smyslu identifikace předmětu (krabice), ovšem konstruující novou realitu jinými prostředky, zejména barvou a světlem, které prostoru dodávají téměř transcendentální charakter. Černobílá, "grafická" série představuje vysoce abstrahované obrazy geometrických struktur, kde je důležitější jejich uspořádání (autorem definované binární relace) a ekvivalence. Obě zmiňované práce zároveň využívají prostorových vztahů - s každým úhlem pohledu, změnou stanoviště diváka se mění podoba sledovaného díla. Vystavené obrazy, respektive série tak nemají jednu podobu, je jich nekonečné množství. Jsou axiomem nekonečna.

Helena Musilová

stepan grygar

About the Artist 

Další fotografie 

Štěpán Grygar - Fotografické série (1) - zahájení výstavy
Štěpán Grygar - Fotografické série (2) - úvodní slovo Helena Musilová
Štěpán Grygar - Fotografické série (3) - autor
Štěpán Grygar - Fotografické série (4) - vernisáž
Štěpán Grygar - Fotografické série (5) - vernisáž