školská 28

komunikační
prostor

Newsletter

Přihlásit se k odběru Newsletter feed

Vyhledávání

Hlavní Galerie

Monochrom

Sandra Aubry a Sebastien Bourg, Didier Courbot, Amande In, Erik Larsson, Lindsay Lawson, Eden Morfaux,Timur Si-Qin, Mauro Vignando
24.1.29.2.
Po 23.1. - 19:00

Podstatou monochromu není, jak se mnozí domnívají, jeho mono chromatičnost, ale mnohem spíše právě skutečnost, že nezobrazuje nic. Tedy, že přímo nezobrazuje nic. Tím, že přímo nezobrazuje nic, totiž monochrom zároveň automaticky odkazuje k „něčemu“ jinému. „Nic“ automaticky myšlenky na „něco“ vybízí. Pocit toho, že někde je ‚nic“ totiž vychází z toho, že by tam „něco“ být mělo. Navrhovaná výstava tak předkládá definici monochromu jako zobrazeného chybění.

Monochrom poté nemusí být nutně monochromní, nemusí být vlastně nutně ani jakkoliv barevný. Jakýkoliv monochrom se totiž vždy pohybuje mnohem spíše ve sféře neviděného a pro aspekt chybění je tak nejdůležitější právě pouze negace zažité formy. Ideálním příkladem takovéto znegované formy je poté právě její vlastní odebrání. Monochromem par excellence tak může být Rauschenbergova vymazaná kresba De Kooninga stejně jakoy Cageovy 4 minuty 33 sekund dlouhé ticho. Právě v této tradici monochromu se poté pohybuje i většina vystavených děl.

Přestože lze tedy hovořit o jisté tradici, cílem této výstavy není vytvořit nebo konstatovat jakkékoliv hnutí, styl nebo tendenci v tradičním kunshistorickém pojetí. Jak jsme již výše uvedli, podstata monochromu leží právě v tom, co je neviděné a nevyřčené. Je to právě a jen lidská mysl, která nevědomky tuto znegovanou formu - „nic“ naplňuje tím, že jí s „něčím“ spojuje. Toto nutkání je poté také úzce spojeno s naší potřebou kategorizace, s naší potřebou vkládat do chaosu věcí nějaký pořádek.

Borges hovoří o „jisté čínské encyklopedii“, které dělí zvířata na: „patřící císaři, nabalzamovaná, zdomácnělá, prasátka, sirény, bájné, toulavé psy, zvířata zahrnutá do této kategorie (…)“ Jakkoliv nesmyslná se tato kategorizace může zdát, trefuje se velmi dobře do slabého místa všech kategorizací obecně. Řečeno s Wittgensteinem - kráva žvýká svou potravu a pak s ní pohnojí růži, „růže tedy skrývá své zuby v ústech nestvůry.“

Bylo by tedy vůbec možno najít lepší příklad falešné kategorizace než téma založené na tom, co ve vystavených dílech nevidíme? Jeden až příliš známý český film představuje scénku s distingovanou intelektuálkou a vesnickým buranem. „Jak můžete věřit v něco, co jste nikdy neviděl?“ kritizuje intelektuálka buranovu víru v boha. „Však vašu piču jsem taky neviděl, a věřím, že ju máte.“ odpovídá trefně vesnický balík.

Není vlastně nakonec právě toto podstatou všeho umění? Víra v to, co nevidíme, ale to, co přesto nějak cítíme? Tato výstava si tak nezakládá žádné nároky na pravdu. Její pravda pramení pouze z její poetičnosti.

Michal Novotný

technická podpora a produkce: Michal Kindernay

timursiqin.com
www.lindsaylawson.com
www.sandrasebastien.net
www.edenmorfaux.com
www.didier-courbot.com
insides.free.fr
www.erik-larsson.se